Tisíc let samoty

Nový mýtus zrození města Prahy

Na konci každého věku se sejdou tři sestry. Slétnou se do lůna jedné ženy jako tři vrány.” Tak začíná příběh o tom, jak se přelomil věk obrů a kouzelníků do věku lidí, v malé zemi uprostřed Evropy – příběh románu Tisíce let samoty.

V té malé zemi kdysi vládly společně tři sestry. Na nejstarší a nejmocnější mluvila se starým světem pod lidskýma nohama, soudila a rozhodovala. Ta prostřední mluvila se zeleným světem lesů: léčila, konala obřady a pečovala o vše živé. Ta nejmladší byla nejsvobodnější, nejsoucitnější, nejotevřenější pro to, co mělo přijít.

Bylo psáno, že s jejich vládou přijde i konec starých časů, a tak se stalo.

Román z ženské perspektivy pohlíží na velká společenská témata, pojednává veřejné i intimní, přírodní i lidské a silným ženským hlasem vypráví společenský epos, volně inspirovaný českou mytologii, o bolesti z konce jednoho světa, a o křehkosti nových začátků. Vykresluje bohatý – a stále přítomný – svět před člověkem, když si ho poprvé podmaňuje. Vypráví o ženách, které podlehnou vidině své nadřazenosti a moci, ženách, které nejsou schopné změny. Je to ale i příběh o jedné z nich, která tu hranici mezi světy překonat dokáže.

Původní ilustrace: Jindra Čapek, http://www.jindracapek.cz

Román napsaný z pohledu ženy, ale není jen o králích a velkých veřejných světech. Vedle nich ale zobrazuje řadu neviditelných (hlavně žen a dětí), vnitřní světy duše: víry a zklamání a naděje. Zjevuje těžko čitelné příběhy na dně dějin.